Dámské živůtky

Dámské živůtky

V dobách rané gotiky nosily ještě ženy stejné volné oděvy jako muži, potom se však ženská móda stala přiléhavější a více zdůrazňující tělo. První zmínky o dámských živůtcích se objevují už ve 13. století. Například v záznamech anglické královské domácnosti z roku 1299 najdeme „dva dámské živůtky lemované kožešinou“ a v záznamech z francouzské královské domácnosti z roku 1387 šest živůtků patřících královně. Živůtky, jak je známe dnes, se však objevily až ve století patnáctém.

Příchod hedvábí do módního průmyslu ve 14. století přinesl častější využití hedvábí, brokátu, sametu a damascenské oceli. Tyto materiály plnily účel ozdoby a zároveň i podpory tělesných křivek. První hladký živůtek s ocelovou výztuží vznikl v Itálii a nesl jméno „coche“ (nebo taky „cotte“). Později se dostal také do Anglie. Živůtek vypadal rovně, měl velice tuhé linky a distancoval se od využívání ozdobných krajek a šperků.

V 15. století se dostala do módy figura připomínající přesýpací hodiny. Ženy, ale i muži nosili živůtky zpevněné dřevem, velrybí kosticí a dokonce železem. Francouzský král Jindřich III. měl tak tenký pas, že mu ho záviděl celý dvůr. Jeho matka, Kateřina Medicejská, nařídila svým dvorním dámám a jejich služkám, že v pase nesmí měřit víc jak 13 palců. I když uvážíme, že před pěti sty lety byli lidé menší, muselo být nošení takovýchto živůtků velice bolestivé.

V alžbětinské Anglii (1558 – 1603) se do módy dostaly šaty ve stylu brnění, které sem byly importovány za Španělska: Horní polovina těla byla zapouzdřena v upjatém kostěném živůtku jenž svíral poprsí a sahal k pasu. Živůtek byl nazýván „corps“ („tělo“ nebo spíše „dvojice těl“), protože byl tvořen ze dvou částí, přední a zadní, které byly po stranách svázány dohromady. Tehdy to nebylo ani tak prádlo, jako spíš impozantní brnění. Výztuže byly dřevěné, rohovinové, kovové, později z velrybích kostic. K živůtku bylo možno připojit oddělené rukávce a v zájmu cudnosti nebo pro zateplení mohla výstřih vyplnit poloprůhledná jemná síťka nebo kus lněné tkaniny.

Michel de Montaigne, jako vždy nabroušen proti lidské marnivosti, psal o bolesti, kterou ženy ochotně přijímají, když na sebe oblékají své corps: „Jaké mučení nejsou ochotny podstoupit, aby získaly štíhlou postavu ve španělském stylu, pevně sešněrované a sevřené, dokud neutrpí hluboké rány na bocích přímo do živého masa – ano, někdy dokonce dokud z toho nezemřou?“

Ženy z lidových vrstev nosily tehdy vyztužené živůtky, vpředu sešněrovavané tkanicí, jak dodnes vidíme (ovšem už jen ve stylizované podobě) na lidových krojích mnoha evropských zemí. V rodinách z vyšších společenských vrstev musela pevnější „tělo“ s velrybími kosticemi a dřevěnými nebo ocelovými výztužemi nosit dokonce i děvčátka, kterým bylo teprve dva a půl nebo tři roky. Živůtky byly tak těsné a neohebné, že nejenom zplošťovaly ženská prsa, ale občas byly dokonce příčinou obrácených bradavek a zlomených žeber.

Nejranější ocelová výztuž živůtu je datována do roku 1556. Centrální výztuž živůtku byla vyjímatelná, vyráběná odbornými řemeslníky a často zdobená rytými milostnými verši. Stala se erotickým objektem a předmětem budoárových básní a veřejných gest. Nejen lehké dámy ji neváhaly vytáhnout ve společnosti, aby tak naznačily, že jsou ochotné trochu si zalaškovat...

Jak ubíhala staletí, móda vyžadovala tu malá, tu velká ňadra a podle toho se nosily živůtky stahovací, nebo naopak takové, které zvedaly prsa do závratných výšin. V 16. a 17. století se ženy pokoušely své vnady zvýrazňovat - do módy přišly speciálně vyztužené košilky, které zvedaly prsa.

Živůtek v pravém slova smyslu se vrátil v 16. století, ale to se již objevil v odívání španělského dvora ve spojení s krinolínou. Tento španělský renesanční oděv poté inspiroval celou Evropu, přestože byl velmi nákladný a nepohodlný. Ženský oděv španělské dvorské módy připomínal siluetou přesýpací hodiny. Trojúhelníkovou stylizaci těla umožňoval živůtek vyztužený kosticemi nebo dokonce kovovými pruty. Tuhá kuželovitá sukně nebyla o mnoho pohodlnější. Byla také napnuta na výztuhu: podle obručí z ohebných větví keře zvaného „verdugo“ získala tato sukně jméno verdugado.

Pro buržoazní a šlechtické dámy byly živůtky nezbytností vyjadřující jejich odlišnost od lidových vrstev. Některé dámy nosily lehčí corps de nuits čili corsets de nuit i v posteli. Soudě podle reklam neměly ostatně dámy na práci nic lepšího než trávit čas převlékáním domácího živůtku, spacího živůtku, těhotenského živůtku, speciálního živůtku na kojení, koupání, pro jízdu na koni či na kole. Baletky musely mít při tanci pevně stažené poprsí, sevřené klínky z velrybích kostic, které umožňovaly hlubokou dekoltáž vzadu. (Ano – to je tajemství jejich zdánlivě nestaženého, a přece vosího pasu!) A pro velmi silné dámy zde byly živůtky stahující i o několik desítek centimetrů, jež umožňovala složitá soustava šněrovadel z několika stran...

Záhy však přišla doba, která bujnému poprsí příliš nepřála. Ve 20. letech 20. století se zrodil ideál chlapecké krásy - zkracovaly se účesy i sukně. Ženy odhodily živůtky a ideálem se stala štíhlá, až chlapecká postava. Vlasy se zkrátily, ňadra zmenšila, pas se uvolnil. Prádlo mělo veškerou ženskost potlačovat.

Ženy nosily na hrudi speciální zařízení, tzv. zplošťovač, který měl za úkol ženské vnady co nejvíce zatlačit a dopřát svým nositelkám skutečně chlapeckého vzezření. Po druhé světové válce se do módy znovu vrací ženskost. Ženy se chtěly po letech omezování a válečného strádání opět líbit a zhlédly se v tzv. siluetě přesýpacích hodin - výrazná prsa, útlý pas a pěkné boky. Tak vznikl styl New Look. Netrvalo dlouho a značné oblibě se začaly těšit vyztužené špičaté podprsenky.

Prádlo tak získává celkově agresivnější podobu. Koncem 50. let 20. století a v 60. letech dosáhla konstrukce novodobého vrcholu propracovanosti. Živůtky už nebyly ošklivými stahovači těla, které je třeba zcela utajit. Staly se základním prvkem ženského vzhledu po boku kosmetiky, účesů, šperků a parfémů. Bylo příznačné, že jejich vzhled se podobal plavkám nebo přiléhavým dresům tanečníků. Návrháři živůtků se pokusili vyjádřit žádoucí ženskost v liniích, struktuře a ozdobách živůtků, které byly zidealizovanou představou ženského těla. Avšak začátek 90. let 20. století zase najednou zdůrazňuje ženskost. Živůtek se stává plnohodnotnou součástí oblečení.

Dámské živůtky se vrací!

Každá doba měla svůj ideál krásy. Dámské živůtky a jimi vytvořená silueta se vrací do módy pravidelně každých čtyřicet let. Když si to spočítáte, zjistíte, že je to pravda; vezmeme-li to od doby viktoriánské, najdeme další období extrémní obliby živůtků v secesi, pak přišel Dior a jeho New Look a v polovině devadesátých let se živůtek s velkou slávou ocitl na přehlídkových molech (v kolekcích Jeana-Paula Gaultiera, Chloé či Versaceho) a do šatníku jako přiznaná část vrchního oděvu se vrací v novém tisíciletí.Ať si kdo chce, co chce, říká, dámské živůtky jsou nesmrtelné!